Dříve než jsme projeli Latinskou Ameriku na čínských 250 nebo tlačili Dandyny přes Pamírské průsmyky, začínali jsme velmi “lidově” a “stylově”. Naše vůbec první cesta byla v sedle 350 a vedla na Balkán. Co mohlo, to se sypalo, ale díky české lidové tvořivosti a kutilství v podstatě neexistoval problém, do kterého bychom se sami nedokázali dostat a následně ho vyřešit.

Jedeme na výlet! 

Nadšení posledního týdne by neutlumily ani poctivě vysazený hemeroidy v kanclu.  Ačkoliv moto sezóna pomalu klepe na dveře, nám to morálku nesrazí, a místo slunce nám stačí tekutej svetr!

Konečně jsme si vybojovali tu naši vytouženou dovolenou, a i když by se jen stěží dala považovat za letní, pořád to bude lepší než sedět v kanclu.

Opouštíme jihomoravskou metropoli, která již dávno není pouhým městem, ale životním stylem, a přesouváme se do Třebíče, mekky všech cestovatelů. Jen tady můžeme dokončit poslední nezbytné přípravy a vyrazit na krutou, dalekou cestu směr Bosna.

Bosna. Každému jawaři by se hned zkřivila zjizvená tvář, jen co by zaslechl tenhle pojem. Země, na kterou v turistickým průvodci lákají jednoduchou, ale pravdivou hláškou: „Levné a je to blízko“

Bohužel dojíždíme s křížkem po funuse, nemáme čas nic moc zařídit, natož se vůbec zvednout z Třebíče. Pavel raději tentokrát svěřil svou mašinu do péče místního šamana přes Jawy, mistra dvojtaktu a zdejšího učitele základky, Pepy. Možná i posledního Mohykána jawistů v celém okrese. Profesionál na slovo vzatý. Však co by se mohlo pokazit?

Balení: Aneb co nemáš, budeš potřebovat.

Ráno se snažíme vkusně, ladně a hlavně funkčně připevnit motovaky na Jawy. Začínáme se předhánět v roztodivných kombinacích, jak připevnit veškeré vybavení na machny. Zkoušíme pevnost, bezpečnost a to nejdůležitější – estetickou hodnotu.

Pavel souhlasím brumláním hodnotí Martinovu kreativitu a pouze poznamenává, že asi nebude moudré si dát všechny těžké věci jen na pravou stranu. Mezitím Martinovo marné snahy vychytat správný balanc ho přivádějí k šílenství.

Když je konečně sbaleno – včetně náhradních válců a pístů – a naše brašny jsou nacpané k prasknutí jako kompresní poměr japonského supersportu, je to jasné znamení, že je čas vyrazit. Tak na machny a jedem!

Po pár metrech se ukazuje, že Pavel měl pravdu. Řídit se to sakra nedá! Po chvíli jsme naprosto vycukaní z toho, jak nám na těch napěchovanejch Jawách plave zadek. Zdá se skoro nemožné jet na tom dál než na benzínku, a tam nad tím taky bouřlivě špekulujem.

Nakonec ale nad rozumem vyhrává náš nezdolný spirit, a tak vyrážíme do pošmourného odpoledne vstříc rakouskému lidu.

Směr Fritzland, zpátky ni krok!

Celou dobu, co se valíme po rychlostce, to vypadá, že s Pavlovou Jawou není něco v pořádku. Nějak se jí nechce jet. Zatímco otáčky letí do nebes, výkon a rychlost tomu vůbec neodpovídají. Míra nasranosti dosahuje úrovně veřejných toalet, protože přesně kvůli tomuhle problému svěřil svou mašinu do péče třebíčskému moto zaříkávači!

Pablova víra v tyto stroje — a teda hlavně v ten jeho — začne být velmi brzo zkoušena. Se zápalem Sherlocka Holmese přemítá, proč mu ta svině nechce jet. Podle zvuku by dojela až do Afriky, ale na silnici jsme zatím nepotkali jedinej stroj, kterej by nás nepředjel.

Jedem dál a snažíme se Jawu moc netrápit. Preventivně však na první benzínce povolujeme spojku, abychom nespálili lamely. Za čárou zastavujem na kempovačku — mistrně schovanou za balíky slámy, tak, aby nás ani ten nejbystřejší rakouský četník nikdy nenašel. Zbytek večera se hrabeme v motorce a snažíme se přijít na to, co jí vlastně vadí.

Rakousko je nádherná země

Probuzení za zvuků zuřivých agrooperací je menší nepříjemnost než ta zatracená spojka. Ráno vyplňujeme nenáročnou prokrastinací. Sem tam máváme místnímu desperádovi na traktoru, a cvakáme pár fotek.. Nakonec ale naše myšlenky sklouzávají zpět k představě klouzající spojky.

Večerní správka se ráno ukázala jako úspěšná. Tedy zatím úspěšná a my můžeme vyrazit do kopečku. Je sice dost chladno, ale minimální provoz a krásné cesty dají na chlad zapomenout.

Rakousko je nádherná země… tak tohle je hodně odvážný tvrzení. Byli jste někdy v Rakousku? Osumdesát procent z toho, co budete projíždět, jsou liduprázný malý vesničky s nádherně opravenými domy, přítomnost majitelů však dokazují jen u vrat stojící Mercedesy. A za zmínku stojí všudypřítomnej prasečí smrad.

Fiasko

Zbytek povídání si již brzy budete moct přečíst v naší připravované knize.